Za mrazivého únorového dne, v sobotu odpoledne, se opět sešli želivští psovodi při výcviku svých věrných psů.
Sraz byl na cvičáku ZKO v Pelhřimově, odkud se hromadně odjelo na sutinu, která je nedaleko. Zde jsme se setkali s majiteli nemovitosti (nebo spíše toho, co z ní zbylo), kteří zajišťovali nejnebezpečnější části. Ze začátku se trošičku zdráhali nás tam pustit. Měli strach, že by se nám mohlo něco stát. Museli jsme jim vysvětlit, že víme, do čeho jdeme a známe rizika spojená se vstupem do takovýchto objektů. Ujistili jsme je, že se tam budeme pohybovat pouze na vlastní nebezpečí. Samozřejmě, nejsme žádní bezhlaví a lehkomyslní sebevrazi. Celý objekt jsme hned ze začátku pečlivě prošli, prohlédli a určili, kam může člověk, kam jenom pes a kam radši nikdo.
Hledalo se ve dvou kolech. Při prvním kole se prohledával objekt „zevnitř". Záchranáři se museli vypořádat se záludnými úkryty, které výcvikář připravil. Spolu s jedním odvážným figurantem vymysleli úkryt, který psům pořádně zamotal hlavu. Figurant zalezl pod asi půl metru tlustou vrstvu suti, dřevěnými trámy a různými deskami. Všichni psi ale úspěšně ukrytou (zavalenou) osobu našli a označili. Při druhém kole se prohledávalo z venku.
Zajímavostí dnešního výcviku bylo, že se na záchranařinu byli podívat dva nováčci, kteří už zkoušeli své první „štěkání". Uvidíme, jak jim to půjde dál.
Brzo se ale přiblížil večer a slunce pomalu zalezlo za zasněžené kopce. Nedaleká řeka pod zamrzlými břehy tiše pobublávala svoji zimní písničku a slabý, ale nepříjemně vtíravý větřík, zneužíval každou psovodovu odhalenou část těla.
Příroda naznačovala, že je čas pro dnešek skončit. Psovodi, ale nejeli domů. Odjelo se zpátky na cvičák, kde se bujaře oslavily kulaté narozeniny Věry a Jirky. Všichni jsme se dobře bavili, popíjeli a hodovali do pozdních hodin. Unavení psi celou dobu tiše odpočívali pod stolem, aby nakonec své páníčky v pořádku dovedli domů.